Zápisky

Co je třeba před odjezdem?

Teď už na cestu, nebo co jí vlastně předcházelo. Zcela náhodně zhlédnutý dokument v televizi a myšlenka, že dovolená na tomto ostrově je dobrý nápad. Vše jsme rozvinuli v Zámecké restauraci a už zde byli tři účastníci, přičemž účast měla být původně pouze mužská, takže moje drahá polovička, účastník všech dosavadních výprav za poznáním, prohlásila, že nikam nejede. Konečný počet účastníků se usadil na čísle čtyři a nejedou jen pánové, ale jeden z účastníků si s sebou bere manželku, a to vlastní. Asi neslyšel o japonském moudru, které zní „Dovolená se ženou jsou poloviční zážitky za dvojnásobné náklady“, ale přece nejsme Japonci devil. Termín je zvolen přelom června a července, a už je na mě, abych se postaral o zbytek (letenky, ubytování atd.).

Oko padlo na Bahia Apartments & Diving, Lagun, 208, Lagun, Curaçao, www.bahia-apartments.com , což je vlastně úplně mimo civilizaci, ale s ohledem na velikost ostrova, není co řešit. Je to umístěno přímo na Playa Lagun. S majiteli (holandský manželský pár) jsem vše dojednal přes e-mail. Jelikož je to vlastně Holandsko a letí se na západ, tak volba letecké společnosti KLM a mezipřistání v Amsterodamu bylo velmi lehké rozhodování. Odlet 25. června v 6:30 z Prahy směr Amsterodam, asi hodinka na přestup a potom více jak 9 hodin přes Atlantik.

Jedeme

Jelikož čas odletu se nachází mimo dosah našich přepravců po železnici, volíme odjezd už v neděli a vybrali jsme si přepravce České dráhy. Velká chyba, protože nedělní spoj v 16:40 ze Zábřehu směr Praha (vybaven v Žilině) je ve skutečnosti nákladním vlakem převážející dobytek nikoliv cestující. Jen na okraj stejně to vypadá při odjezdech vlaků v pátek odpoledne v opačném směru. K vedení Českých drah, které zjevně nevyužívá svých režijních jízdenek, tato informace do klimatizovaných kanceláří ještě nedošla. Po dvou hodinách na přeplněné chodbičce kompletně plného vlaku vystupujeme v Praze. Ubytování i ranní cesta na letiště už jsou úplně v pohodě. I odbavení zavazadel je naprosto hladké, pozřeli jsme snídaní, kterou jsme dostali ráno v hotelu do balíčku, protože jsme odjížděli ještě před standardní dobou pro snídaně.

Menší komplikace a nakonec docela slušné nervy máme na bezpečnostní kontrole, protože došlo ke změně systému, které aktuálně zabere mnohem, ale mnohem více času, takže při odchodu, vlastně „odběhu“ z kontroly můžeme vidět na všech cedulích, že náš gate je uzavřen resp. poslední výzva. Nutno podotknout, že i poměrně slušným tempem to máme na gate 5 minut. Kompletně propocení přibíháme k už téměř uzavřenému gatu, ale nakonec sedíme v letadle směr Amsterodam. Tak takhle těsné jsme to ještě nezažil, to bylo o pověstný fous. Let už byl v klidu, stejně jako transfer v Amsterodamu a celý let do Karibiku, takže se nebudu nijak rozepisovat, protože žádné turbulence, žádné rozlité kafe a další atrakce, které každého zajímají. Přistáváme do prádelny a procházíme bez zdržení imigrační kontrolou. Náš taxikář Edsel už mává cedulkou „Rudolf Maly“, takže kromě startovního běhu v Praze je to idylka. Za cca půl hodinky už vystupujeme kolem 14:00 u našeho ubytování, vítají nás majitelé, omlouvají se, že ještě dokončují naše pokoje (však taky check-in je oficiálně v 17:00) a usazují nás na pivko (bože oni tady mají jenom 0,2 litru, to bude mazec), ale před půl čtvrtou už bydlíme. Apartmány jsou super prostorné i vybavení je bez chyby. Po ubytování se jdeme lehce osvěžit do oceánu, který je hned pod terasou (44 schodů) a potom hledáme nějaký malý obchůdek na nákup nejnutnějších poživatin, jako jsou pivo, chleba, voda (i když jsme ujištění, že voda v kohoutcích je pitná a navíc výborně chutná). Nic jsme nenašli, tak snad další den, jo a ta voda je výborná, třeba na zapití slivovice apod. Lehce nás přepral časový posun, takže jdeme odpočívat. Ještě jsem nepsal nic o počasí. Tak vedro, vlhko a vítr, tím je řečeno vše. V noci cca od 2 hodin silně prší, ale aspoň se dalo spát, i když mají pokoje klimatizaci, tak té jsme si užili v letadle dost, proto jí zatím nepouštíme.

 

Už jsme v Karibiku

Je úterý 26. června 2018 a probouzíme se do větrného dne, ale už dávno neprší, takže lze očekávat opět teplíčko doplněné silným větrem. Ráno pokračujeme v hledání obchodu, ale opět nejsme úplně úspěšní, i když už víme, kde by měl být, ale nikdo nezná otvírací dobu. Dozvídáme se, že otevřeno je, když je otevřeno, čemuž se zasmějeme, protože co jiného a víme, že to opět vyzkoušíme třeba za hodinku. Však je to jen asi 5 minut od ubytování, hned vedle kostela. Využijeme, že nás netíží tašky s nákupem a dojdeme až na vedlejší pláž Playa Jeremi, která je úplně odlehlá a takto ráno kolem deváté hodiny i liduprázdná. Musím taky zmínit, že si místní na pořádek úplně nepotrpí, takže všude je spousta plastů, papírů a vůbec tak trochu nepořádek a především všudypřítomné sucho a ten vítr, ale tyto exotické destinace to prostě mají jinak. Ano v resortech je to jinak, ale my chceme poznat místní kulturu, lidi a tak všeobecně.

Je po desáté hodině a obchůdek je otevřen, no obchůdek, je to taková garáž s omezeným sortimentem, ale pivo mají, chleba taky (pozor od 10:30) a vodu jsme našli též. K tomu bereme džem a fazole a odcházíme maximálně spokojeni. Stavujeme se na recepci, abychom zjistili, jak jezdí autobusy do hlavního města Willemstadu, vzdáleného asi 30 kilometrů. První není pro nás (odjezd 5:45), ale potom 9:30 a 11:30, což budou ty naše, a ještě odpoledne. Válíme se na pláži na lehátkách a samozřejmě ve stínu, ale i tak všichni jdeme lehce do rajčatové, takže pro dnešek „dosť bolo pláže“, je třeba to brát s rozumem. Dnes přišlo už i na šnorchlováni a je to úplná pecka. Ryb je tu všech barev, tvarů a velikostí, ale největší dojem udělalo neuvěřitelné hejno asi sleďů, které bylo v průměru cca 5 metrů a délku asi tak 50 metrů, to jsem ještě nikdy neviděl. Taky máme v zátoce „privátní“ páreček pelikánů, kteří zde předvádí své rybářské dovednosti. Po terase a restauraci na terase pobíhají kočičky, v tomto případě čtyřnohé, převážně černé barvy. Taky je tu několik leguánů a neskutečné množství barevného ptactva. I když je vše hodně vyprahlé, tak i tak lze najít rozkvetlé keře, ale převažují kaktusy, které jsou vysoké jak telegrafní sloupy. Pro dnešek už toho spisování nechám, uložím vše na web www.nasecesty.nafoceno.cz a přidám i pár prvních fotek.

Vstáváme do opět větrného rána středy 27. června, moc nerozumím tomu, že Curaçao a Aruba jsou údajně tzv. závětrné ostrovy Malých Antil, to snad ani nechci poznat, jak asi vypadají ty normální, protože tady co si nepřivážeš, tak odletí. Dneska máme v plánu návštěvu hlavního města Willemstad, které je od našeho městečka Lagun vzdáleno jen cca 32kilometrů. Prvně použijeme místní autobusovou dopravu, která má specifikum v tom, že na zastávkách není žádný jízdní řád, je třeba si ho vypozorovat, případně trochu zdlouhavě hledat přes internet, ale stejně jsou časy orientační, záleží totiž, na kolika zastávkách jsou lidi J. My máme vypozorováno, že autobus jede cca 9:30, takže už jsme kolem čtvrt na zastávce. Autobus nejdříve profrčí směrem na konečnou a za deset minut už nastupujeme směr Willemstad.Za čtyři lidi platím 8,80 guldenů, takže asi tak 100 CZK a řidička s námi jede jak o závod, cesta trvá cca jednu hodinu. Pokud má před sebou pomalu jedoucí vozidlo, tak ho protroubí a ten hned přidá, když vidí valící se bus. Vystupujeme v centru na Octobanda bus centrum lehce se zorientujeme a už vyrážíme do města, nejdříve na Queen Emma Bridge, který je specifický tím, že se celý může otočit a vlastně přirazit jako ponton ke břehu. Důvod je jednoduchý, aby mohli proplouvat velké kontejnerové a tankerové lodě do místní ropné rafinerie. Ta je samozřejmě vidět, ale kupodivu není ani slyšet a ani cítit, takže nijak nenarušuje atmosféru mostu, přístavu a malebných barevných domečků holandského stylu. Kousek za mostem je Ronde markt, velký kruhový a dvoupatrový objekt s tržištěm. To procházíme a nakonec v poschodí nacházíme i jídelny s lokálními poživatinami a to je třeba vyzkoušet. Oko mi okamžitě padne na okrovou polévku a dušené kozí maso s rýží a fazolemi, stejnou odvahu má i Jiří, ostatní volí konzervativně kuře s rýží. Když nám vše donesou, tak pochopíme s Jirkou, že to nemůžeme sníst, protože polévky je malý kyblík a k tomu ještě knedlík polenty. Každopádně si pochutnáme, kozu už jíme na sílu, ale aspoň budeme mít sílu na další pochod. To ještě netušíme, jak bude dlouhý. Jo kuře s rýží si ostatní pochvalovali, jak bylo super. S plnými žaludky s místními oslavíme vypadnutí Německých fotbalistů z mistrovství světa ve fotbale a odcházíme směrem na Curaçao Liqueur Distillery, 129 Schottegatweg Oost, Willemstad, Curaçao, www.curacaoliqueur.com . Zakupujeme prohlídku s ochutnávkou a jedním koktejlem za 12,5 USD. Místní průvodce mele jako kulomet, ale nějaké základní informace se dají pochytit, takže představu jak probíhá výroba „modrého zázraku“ máme. Prohlídka trvá asi 30 minut, potom krátká ochutnávka a nakonec vybíráme z asi 12 koktejlů jeden, který vyzkoušíme. Vybírám https://www.curacaoliqueur.com/cocktails/red-devil a volba byla super, protože ostatní si tak trochu stěžují, že vybrali hodně sladkou záležitost. Jo a na uvedené stránce si můžete najít spoustu dalších dobrot z likéru Curacao, který je v originálu úplně průhledný, barvy (samozřejmě modrá, ale i zelená, červení .... se přidávají později, stejně jako přípdné příchutě (čokoláda, káva ...).

Ještě se však musím vrátit k cestě do likérky, rozhodli jsme se, že půjdeme pěšky, no pokud budu hledat něco pěkného na procházce pod poledním sluncem, tak, že jsme viděli typický kolorit malých uliček, jinak celkem pařák. Logicky tedy padlo rozhodnutí, že zpátky do přístavu pojedeme busem. Komplikace, že nevíme, odkud jede a v kolik jede už vůbec ne, nevadí. Našli jsme zastávku, sedli jsme si a čekáme, až něco pojede. Po pěti minutách zastavuje mikrobus a za 2 Fl/os. už fičíme do přístavu, myslím, že dost dobrá volba. Přejdeme opět most zpátky na nádraží, nakoupíme v místním minimarketu základní poživatiny a už nám jede zpáteční autobus do Lagun.

Po příjezdu neváháme a jdeme se opláchnout na pláž pod námi. Při šnorchlování narážím na zelenou asi metrovou murénu schovanou pod kamenem a taky asi půl metru dlouhého mořského hada, který je takový kroužkovaný. Nevím co je to za potvoru, tak se raději nepřibližuji, ale přivolávám Jiří s kamerou. Zkoušíme i něco natočit, tak uvidíme, jak to dopadne.

Hned vedle nás je restaurace, kde mají točené pivo a dokonce si člověk může dát 0,5 litrů. Jinak všude nevratné skleněné lahvičky 0,2 litrů, což je masakr, co s tím budou dělat? Půllitr piva tady vyjde na 9 Fl, takže něco kolem 100 Kč, no žádná láce, ale co žízeň je žízeň. Dáme tři a jde se spát, zítra je taky den.

 

Čtvrteční den (28. června)se výprava rozděluje na dvě části, polovina relax na pláži a šnorchlování a druhá plánuje krátkou procházku, která se nakonec protáhne na asi tak 12 kilometrů. Relax a šnorchlování je celkem jasný, jen je dnes pláž plná místních děcek, asi plavecká škola. Kolem stovky capartů podstupuje lehkou drezúru J, ale jsou zcela disciplinovaní a nikdo neprotestuje. Jako obvykle v zátoce loví dva až tři pelikáni a dnes se k nim přidal jeden rybák, tedy asi je to rybák, prostě takový černý rychlý pták. Kolem třetí odpolední se vrací druhá část výpravy a sděluje nám zážitky z výpravy na sever. Postupně prošli několik pláží (Jeremi, Klein Knip, Grote Knip), navštívili i lokální museum. Nakonec s velkým vděkem na cestě zpět přijali nabídku místní řidičky, že je vezme zpět do Lagun, protože slunce peče a cesta je dlouhá. Však jsou také pěkně do rajčatova, ale prý to zhnědne. Nic jdeme ještě všichni znovu šnorchlovat a pozor přidává se i Rudolf „senior“, který stále opakuje, že je neplavec. Tak mu vysvětlíme, že v tak slané vodě se bude nadnášet jako bójka a už vyráží. Tak se mu to zalíbilo, že nechce ani z vody.

Na terase stojí Peter (to je pan majitel ubytování) se skupinkou lidí a pořád ukazuje někam dolu na pláž směrem k nám, omyl ukazuje přímo na nás. Za chvilku dorazí skupinka čtyř lidiček s kamerou a fotoaparátem a jako, že interview do místní televize, jako propagace Lagun a konkrétně Bahia Apartment.  No co budu za mediální hvězdu, sice lokální televize, ale nějak člověk musí začít J. Borec mele jako kulomet, ale nakonec něco dáme dohromady a můžeme pokračovat ve šnorchlování.

Natočíme spoustu krátkých videi s podvodní kamerou, bože to bude přebírání, a už valíme na ubytování, protože dneska je od 19 hodin grilování na terase a to za doprovodu místních hudebníků. Je to docela příjemné oživení, jídlo je dobré, jen ryba zklamala. Byla nějak dušená v alobalu a chuťově nic moc, takže si budeme muset zajít někam jinam na čerstvou a jen normálně upravenou. Celá akce končí krátce před desátou, protože restaurace zavírá, divné, ale je to tak. Teď mi dochází, že jsme vlastně ještě ani neochutnal místní rum a ani koktejl, tedy s výjimkou návštěvy likérky. Prozatím jsme si vystačili s pivem a to ještě střídmě, abychom tu nedělali ostudu. J

 

Pátek (29. června) bude ve znamení koupání a šnorchlování, dnes se vůbec neobjevili pelikáni, ale v zálivu se něco děje, protože spousta drobných rybek neustále vyskakuje nad hladinu. Je třeba to prozkoumat, proto vyrážíme hned ve trojici na hladinu a trochu i pod hladinu. Pelikáni dnes ryby neděsí, zato sem zavítalo hejno zjevně hladových tuňáků, kteří s největší pravděpodobností sledě řádně prohání. Je to dost fascinující podívaná, ryby létají doleva, doprava, nahoru i dolů, hlavně nebýt sežrán. Když už té „řezničiny“ máme nakoukáno do zásoby wink věnujeme se korálům, které jsou po obou stranách zátoky a oplývají spoustou rozličných ryb, jak už jsem asi psal, ale kdo si to má pamatovat.  Právě dojeli rybáři a vytahují dnešní úlovek, je to taková velká bílá bedna plná ryb, jsou tam tuňáci, barakudy a nějaké neforemné červené potvory, tak možná dnes večer něco ochutnáme.

Ještě před druhou odpolední to balíme a netušíme, jak dobře jsme udělali. Za asi deset minut přišla taková průtrž mračen, že to okapy nebraly (oni tu vlastně žádné nemají), zjednodušeně řečeno se otevřelo nebe. Celé to trvalo asi hodinu, trochu i bouřilo, ale už to zase peče a na nebi ani mráček. Každopádně se o něco lépe dýchá. Zítra se chystáme na pštrosí farmu, tak snad nebude pršet ani pekelné vedro, ale to už asi vymýšlím blbosti. Nevím, zda se mi dnes konečně podaří přesvědčit výpravu k ochutnání lokálního rumu, ale po týdnu co jsme tady, jsme ještě rumík neokusili, ale času ještě dost. devil

Tak jak dopadl dnešní výběr večeře a zda došlo na rum, se dozvíte zase zítra.

 

V noci opětovně pršelo, ale spíše až nad ránem, takže jsme měli trochu obavy o naplánovaný celodenní výlet do Willemstadu a ještě dále na plantáže Aloe Vera a především na pštrosí farmu.

Je sobota (30. června) a v 7:30 nasedáme na autobus linka 3C, kterou jedeme do centra Willemstadu. No autobusy tu jsou opravdu kapitola sama pro sebe, pochopit systém jednotlivých linek je trochu nadlidský úkol, tedy pokud nejezdíte jen z konečné na konečnou, to je v pohodě. Časy odjezdů se dozvíte pouze ze dvou míst, které obě jsou ve Willemstadu, každá na jedné straně zálivu. Ostatní odjezdy je třeba odhadovat, stejně jako kterou konkrétní trasu, spoj zvolí. Jen těžko se to vysvětluje, ale je to tak trochu adrenalin, což se potvrdí ještě dnes v podvečer, ale nebudu předbíhat. Autobusák s námi jede jak o závod, přemýšlíme, zda to nenatočit, abychom našim hasičům ukázali, jak se jezdí k ohnidevil, ale musíme se oběma rukama držet sedačky, takže nic nenatočímewink. Připadáme si jak na horské dráze, taky jsme už 8:15 na nádraží Otrobanda v centru, přičemž normální čas je tak hoďku. Můžeme tedy v poklidu vyrazit přes most Queen Emma Bridge vyrazit na druhé nádraží za tržnicí s názvem Punta.

Máme vyhlídnutý spoj 7B s odjezdem 9:15, cestou se stavujeme na tržišti a tipujeme, co si koupíme odpoledne po cestě zpět. Sedíme v autobusu a asi po půl hodince vystupujeme překvapivě správně jen kousek od The Aloe Vera Plantation (weg naar groot sint joris west 9, Willemstad, Curaçao; www.curaloe.com ). Projdeme se po plantáži, aloe kam se podíváš, některé rostliny jsou zcela uschlé, ale asi vědí, co dělají. Potom navštěvujeme i prodejnu, která je uprostřed plantáže a nakupujeme něco málo produktů z tohoto všeléku. Čeká nás však ještě asi tak 1,5 kilometrů dlouhý přesun do dnešního hlavního cíle, kterým je pštrosí farma Curaçao Ostrich Farm (Weg Naar groot St. Joris z/n Willemstad, Curacao, Curaçao; www.curacaoostrichfarm.com) a sousedící restaurace Zambezi, kde je hlavní součástí jídelního lístku, co asicool. Zakupujeme vstupenky na „safari“ za 17 USD a nastupujeme do vozidla Mercedes, tedy motor je této značky, ale zjevně pamatuje první osadníky, kteří sem dorazili, něco takového je třeba vidět. Sedačka u spolujezdce je obyčejná dřevěná židle a řidič nastupuje přes blatník, protože kabina řidiče nemá střechu, no ona tam vlastně žádná není. Řidič a průvodce Alexander hovoří zjevně všemi jazyky na světě, ale česky nikoliv, takže si budeme muset vystačit angličtinou. Celkem máme asi pět zastávek u různých výběhů a průměrný počet nastartování u Mercedesu je tři, doprovázené příšernými pazvuky, ale průvodce nijak neopouští dobrá nálada, to přijde až v úplném závěru. Nakonec si totiž můžeme každý stopnout na pštrosí vajíčko, které odolá bez problému všem pokusům. Kromě toho nám Alexander ukazuje polovičku skořápky vajíčka, abychom viděli, jak je skořápka silná. Jeden bystrý chlapečeksurprise nepochopil, že na tu polovičku se stoupat nemá a skořápku rozšlápl na drobné úlomky, což Alexandra trochu vytočilo a chvilku to vypadalo, že dnes nakrmí dva krokodýly, které tu také mají, chlapečkem místo obvyklé dávky „odpadu“ z poraženého pštrosa. Nic chlapeček přežil a všichni odcházíme do restaurace, kde si možná pro někoho barbarsky dáváme pštrosí steak, ale proč se nad tím pohoršovat, když to tady nabízí. Spousta lidí se taky cpe hamburgerem u těch s tím zlatým M a moc je nezajímá, co se honilo hlavou té krávě, ze které je hambáč vyroben. Každopádně je třeba říci, že steak byl chuťově výborný a připomínalo to jemné hovězí maso.

Cestou z farmy se ještě zastavujeme v galerii uměni Serena's Art Factory (Juan Louis 87 a, on the road to Sint Joris Baai, Willemstad, Curaçao; www.chichi-curacao.com), kde se vyrábí a prodávají panenky Chichi, které jsou jedním z nejtypičtějších suvenýrů z ostrova Curaçao. Máme dokonce štěstí, že se setkáváme přímo s paní majitelkou, která právě tvoří další panenku. Dostáváme informaci, že každá panenka je před nabarvením označena konkrétním číslem, takže vlastně každá je originál, což je asi splněno i tím, že jsou ručně malované. Působí značně kýčovitě, ale suvenýr je suvenýr.

Je čas vyrazit zpět, ptáme se místních, v kolik přibližně pojede zpáteční bus a dostáváme info, že cca za 15 minut, což jsme tak odhadovali. Jen nás překvapuje, že bus jede na druhé straně, řidička na nás troubí. Ještě přibrzdila, když jsem jí řekl, že potřebujeme na Pundu, tak ukazuje, ať nastoupíme, což bez váhání uděláme, protože slunce dost peče. Za 20 minut už jsme v přístavu. Následně nakupujeme zeleninu a nějaké další potraviny na tržnici a zjišťujeme, že máme ještě hodinu do odjezdu našeho spoje 3C. Zaimprovizujeme a jedeme spojem 3B do městečka Barber, které je cestou k nám, že si rozšíříme obzory. Vystupujeme asi po 40 minutách, ale obzory si není o co rozšířit, protože kromě kostela nic v dohledu, až na takový kiosek, který je hned na křižovatce za bankou proti kostelu. Dáme si pivko, protože je vedro jak blázen, dozvíme se z televize, že Argentina a Portugalsko jedou domů z MS ve fotbalu.

Jdeme na zastávku, protože tak do 10 minut by měl jet ten náš původní spoj z Otrobandy.  Uplynulo 10 a nakonec i 20 minut a bus nikde, říkáme si, že asi někde nabral zpoždění, ale už i trochu přemýšlíme, zda náhodou nejede nějakou jinou trasou. To nám za chvilku potvrdí jeden místní mladík, který nám dává dvě možnosti, buď se vrátit na Otrobandu a jet dalším spojem, což zavrhujeme, protože jede moc pozdě, nebo se máme pokusit „odchytit“ nějaký mikrobus s spz BUS. Za asi dvě minuty je vše vyřešeno, sedíme v mikrobusu, cenu jsme taky vyjednali slušnou, i když to nebylo v tomto případě to hlavní kritérium. Jsme „doma“ vyložíme nákup a jdeme se osvěžit do oceánu. Celá výprava odpadla, jen já se tu snažím něco sepisovat a to budu ještě přebírat fotky. Zítra je však v plánu válecí den, je tedy času dost, protože je teprve půl deváté večer (doma máte půl třetí ráno). Pro dnešek asi se zápisky končím, zážitků bylo celkem dost a už jsme zase o něco moudřejší, pokud jde o autobusovou dopravu Curaçao, která je ale jinak úplně super. Jdu na ty fotky.yes

Co říci na nedělní den (1. července), hlavním znakem je voda. Hned ráno s tím začal spolubydlící, když místo obligátního ranního zdravotního panáčku slivovice nalil vodu, protože lahev původně od slivovice použil na vodu. To předznamenalo celý den, který vlastně celý propršel, ale vraťme se k ránu. Po šoku z nečekané příchutě slivovice, vlastně vody, jsme to napravili, ale to už od přibližně půl páté pršelo. Déšť se opakovaně proměňuje z lehkého mžení až po totální průtrž mračen, však v sekci videa je možno nahlédnout. Dokonce se přidávají i blesky a hromy. Výhodou je, že dnes nebylo v plánu nic, vlastně bylo, a sice nicnedělání a rekonvalescence po prvním týdnu dovolené. Ne, že by byla třeba, ale zní to pěkně. 

Od deseti hodin místního času se hraje další zápas na mistrovství svět ve fotbale, takže mužská část výpravy odchází do kiosku u kostela, kde je i televize a hromadné sledování zápasu.  Přisedneme si k místním fanouškům fotbalu, dáme si pivečko ve skle a už se fandí. Židle jsou ze všech možných materiálů, třeba Jirka si donesl plastovou, která byla přes silnici na autobusové zastávce. Pobíhá mezi námi asi roční holčička, kterou nejvíce zajímají lahve s pivem resp. ty lahve. Žádnou nerozbije, asi je v tom specialista. Fotbal skončil velkým překvapením, alespoň pro nás, protože Rusáci porazili Španělsko, asi protože se to hraje v Rusku. Nám je to vlastně úplně jedno, takže se vracíme zpět na ubytování. Déšť stále nepřestal, jen je kolem poledne takový lehčí, což se má rychle změnit. Dnes budeme mít k obědu fazole s klobásou a myslím, že se povedla. Mezi tím začalo pršet opravdu hustě, takže s koupáním to bude asi dnes složitější. Jak by řekl klasik pan Komárek v podání Josefa Kemra:  „Chčije a chčije“. Když kolem čtvrté odpolední déšť zeslábne, bereme plavky a jdeme si zaplavat. Dostali jsme asi čtvrt hodiny a už zase sype. No osvěžení bylo příjemné. Jak den začal, tak i pokračuje a asi i skončí, momentálně je opět nebe otevřené dokořán a padají tuny a tuny vody, to se to tady bude zelenat. Máme před sebou ještě deset dní dovolené, tak musíme věřit, že ještě stihneme konec „dnešního“ deště. Uvidíme jak zítra, prozatím jsme záchranný člun nenafukovali a snad to tak i zůstane.

Začíná nám další „nepracovní týden“, je pondělí (2. července) a ráno jsou na obloze jen lehké mráčky, což se má za chvilku změnit. Plánujeme dnes procházku na Playa Santa Cruz kde je možno si objednat krátké výlety lodí do okolí, což určitě také chceme vyzkoušet. Přichází Jirka s lehce vytřeštěným výrazem, že při pohledu z okna viděl zelenou vlajku a myslel, že islamisti jsou už i tady, tak ho uklidňujeme, že vedlejší resort Lagoon má zelenou vlajku a to bude v klidu. Rudolf vytahuje svojí pojízdnou lékárnu, takže musíme uklidit stůl, aby se mu vše vešlo, je to jedna dobrota vedle druhé. Je pondělí a musí si naplnit týdenní dávkovač, ať ho něco nepřekvapí. Už jsme na odchodu a během pěti vteřin přiletí mraky a průtrž mračen, tak nevím. Avšak jak rychle vše přiletělo, tak i skončilo, takže můžeme vyrazit. Je to necelé tři kilometry, cestou vidíme spoustu kaktusů, které mají zaděláno na květ, sem tam rozjetý krab na silnici. Někdo na nás troubí, zda nechceme svést, protože tady není moc normální chodit pěšky, ale poděkujeme a kráčíme v lehce podmračeném dopoledni směr pláž. Už na odbočce zjišťujeme, že dnes je vše zavřeno. Nevadí, dojdeme až na pláž a uvidíme. Je tam člověk na lodi, se kterým domlouváme předběžně zítřejší výjezd na šnorchlování cca ve 13 hodin, tak snad to klapne, necháme se překvapit. Valíme zpátky a do Lagun přicházíme těsně před desátou hodinou a sluníčko už jede na plné pecky, proto je třeba se svlažit.

Právě začíná zápas Brazílie vers. Mexiko, a to si nemůžeme nenechat ujít. Vše sledujeme opět v kiosku u kostela, dnes je „vyprodáno“, ale své místo si najde každý. Dokonce je to dnes s drobným občerstvením v ceně koukání. Něco jako rybí pomazánka na sušence, takže malé překvapení. Odmítnout nelze a ještě k tomu to bylo dobré. Místní fandí jak o život, a když Brazílie dá gól, přístřešek málem spadne. Vzhledem k tomu, že drtivá většina fandí právě Brazilcům, po zápase je veselo neboť jejich oblíbenci vyhráli 2:0 a postupují dále. Jdeme si dát něco k obědu, dnes to bude asi polévka z vlastních zdrojů a potom koupačka a šnorchlování, dnes opět pod sluncem. Odcházím směr oceán.

Dnešní večeře byla pohodová, protože je pondělí je v Discover Diving & Restaurant „žebírkový“ večer a to je tedy povinnost vyzkoušet. Je třeba říci, že jsme opravdu neudělali chybu, moc jsme si pochutnali. Žebírka jsme zalili pivem a nakonec jsme dali jeden rumík, sice opět s vůní čističe oken, ale na trávení je třeba. Pan majitel na nás opravdu nešetřil a donesl pěknou lampu. Je čas zaplatit a musíme nabrat síly na zítřejší šnorchlování. Platím kartou a cestou ke stolu zjišťuji, že útratu 200 NAFl jsem saturoval 200 USD, tedy necelý dvojnásobek. Pokladní se omlouvá a vypadá to, že to opravdu nebyl úmysl. Celý problém vyřeším tak, že mi vyplatí 155 NAFl v hotovosti, takže vlastně aspoň nemusím do směnárny a mám jejich měnu na autobusy a nákupy v kiosku.devil

Úterý (3. července) plánujeme nejdříve jako „šnorchlovací“ na Playa Santa Cruz, ale protože oceán je po předvčerejším celodenním dešti stále tak nějak méně křišťálový než normálně, tak měníme plán a jdeme na krátkou procházku, asi tak 5 kilometrů jedna cesta, směrem za Santa Cruz. Měl by tam být i minimarket, což se jeví jako ideálně kombinace, když potřebujeme doplnit pečivo a možná i nějaké další potraviny. Cestou se snažím fotit faunu a floru ostrova. Převažují kaktusy všech velikostí a tvarů. Deště však dost pomohli a keře kolem cesty, i kopce se začínají pěkně zelenat a některé už stačili i rozkvést. Kromě zelené je tak vidět i spousta žluté a sem tam nějaká fialová nebo červená. Ve fauně převažují ještěrky a různé ptactvo. Mezi ještěrkami jsou asi nejzajímavější leguáni, kteří jsou však především u nás kolem ubytování, všude jinde jsme viděli spíš drobnější ještěrky. Ptactvo je především hodně hlučné, takže je více vidět než slyšet, ale sem tam lze zahlédnou drobné žluté ptáčky, potom trochu větší žluté s černým ocasem (ti řvou asi nejvíc cool) a samozřejmě jsou zde i drobní papoušci, převážně zelené barvy. Dnes se mi podařilo zahlédnout i nějakého dravce.

Je zde velká spousta upuštěných domů i miniresortů, které už si příroda tak trochu bere zpět, asi to tu někdo přehřál s kapacitami. Přicházíme k minimarketu, který provozuje nějaký Asiat, celkem četný jev. Nakoupíme si, co potřebujeme, dáme si chlazené pivko a vyrážíme na cestu zpět. Ještě se fotíme před obchodem a jedem místní rastaman nám skočí do záběru a je tím velmi pobaven devil a nám to nijak nevadí. Ujdeme ani ne půl kilometru a vedle nás zastavuje další mítňák. Řídí asi tak 30let starou Toyotou (japonská auta zde hrají naprostý prim, ale už jsme viděli i jednu Fabii) a nabízí nám svezení do Lagun. Příjemné, aspoň nemusíme na sluníčku šlapat zpět, takže asi za 5 minut vystupujeme přímo u ubytování, máváme novému kámošovi a jdeme se koupat. Po koupání vaříme oběd, dnes těstoviny ala Bologna yes. Potom zkoukneme konec fotbalového mače Kolumbie-Anglie, kde mají Angláni víc štěstí než rozumu a postupují. Co s načatým večerem? Uvidíme, jak se domluvíme, ale asi dáme nějaké pivko.enlightened

Probouzíme se do větrného rána (4. července) a dnešní hlavní úkol zní zajistit auto na nejbližší tři dny a především objednat výlet na ostrov Malé Curacao (Kleine Curacao), proto hned po snídani vyrážím za Petrem (kdo ještě neví, je to pan domácí) a domlouváme se během 5 minut, super. Asi za hodinu navíc dorazí borec z půjčovny a rovnou vyřizujeme potřebnou dokumentaci a platbu, dokonce mi předá hned klíče od auta, ale žádá, abychom jezdili opravdu až zítra. Jasně dnes se nikam nechystáme. Fouká hodně vítr a létají takové malé rychlé přeháňky, tak snad si to vybereme a teď už bude jen pěkně.  Plánujeme Christoffel National Park a nějaké krátké trasy v parku, potom úplný sever, kdy je maják a nějaká další vyhlídky a pláže v této severní části ostrova. Odpoledne se chceme zajet podívat do Willmestadu, abychom si „najeli“ páteční cestu na loď, pro klid duše. Dnešní den je opravdu větrný, takže se sice jdeme koupat, ale oceán je na podvodní natáčení zakalený. Natočím několik videí, ale po prohlídce v počítači zjišťuji, že jsou prakticky nepoužitelné, takže dnes to bude bohužel bez fotek, zato předpokládám následující dny, bude slušná dávka nové fotodokumentace.

Teď se u nás zastavili Thea (manželka Petera) a přinesla nám potvrzenou rezervaci na Kleine Curacao a dostali jsme i nějaké základní informace na cestu. Kromě jiného má pro nás důležité upozornění, že platba je možná výhradně v hotovosti! Nevadí, hotovosti máme ještě dostatek, protože převážně platíme kartou. Dnes jsem opravdu stručný, ale den byl takový hodně poklidný.

Vracím se k sepisování po dvou dnech, protože tak jak byl čtvrtek pohodový a válecí, tak dny následující jsme si naplnili aktivitami, tak jsme si k tomu zapůjčili vozidlo. Náš mazlík KIA Rio bílé barvy nás doufám povozí po místních atrakcích, které bychom jen autobusem buď nestíhali, nebo jsou úplně nedostupné, takže zpět na start „automobilového trojdne“.

Pátek (5. července) odjíždíme nějak před osmou hodinou ranní směrem na Christoffel National Park, kde nás čeká výstup na nejvyšší horu ostrova Christoffel Moutain, která má sice jen něco přes 300, ale to ještě netušíme, jakou kamzičí stezkou budeme stoupat. Na infocentru spojeném s pokladnou zaplatíme 15 USD na osobu k tomu 1 USD za mapu s jednotlivými „procházkami“ a už projíždíme zelenou branou hned naproti infocentru přímo do parku. Je to tak trochu horská dráhá, někdy není přes horizont ani vidět, kam pokračuje cesta dále, ale nakonec nikdo nemusí ani vystoupit a tlačit. Parkujeme na parkovišti na začátku „Mountain trail“, koukneme, kam máme dojít a zda se to poměrně triviální úloha. Vyrážíme plni nadšení, že budeme mít krásný výhled. Již po pár metrech se lze dovtípit, že výhled bude asi malinkou zamlžen únavou, potem a možná i slzami, v tomto případě ne dojetí devil. Asi v polovině cesty hlásí Rudolf, který dole vykřikoval, jak bude nejstarším Čechem na nejvyšší hoře ostrova Curacao, že se asi vrátí do základního tábora. No on to řekl jinak, ale kdyby to četli děti, tak raději takto. Po krátkém „politickém“ winkškolení a motivaci, že bude asi opravdu nejstarším Čechem na vrcholu, zatíná zuby a jede jak dobře namazaný Zetor.

Stezka pro Kamzíky, protože jinak se to nazvat nedá, úporně stoupá zpět, a když už poskakujeme, no vlastně plazíme se po skoro kolmých šutrech, tak potkáváme první, kdo se vrací zpět. Nalévají nám optimismu, že už to není ani tři minuty na vrchol. Kecali, ale ani ne za pět minut jsme nahoře. Kompletně propocení, že se trika dají ždímat, v tichosti oslavujeme vítězství sami nad sebou a Rudolf jak tak asi opravdu nejstarším Čechem nad Curacao, blahopřejeme a klobouk dolů. Při odchodu zpět se na vrcholu střídáme s partou Kolumbijců, kteří nás každého obdarují sáčkem oříšků v cukru. Myslím, že až se nám výstup rozleží v nohách, bude to trochu bolet. Kocháme se, co to dá a čeká nás cesta zpět, která je stejně atraktivní jako nahoru, jen po šutrech poskakujete dolů. Je třeba ještě doplnit, že jak cestou nahoru, tak dolů jsou krásné scenérie do okolí, potkáváte spoustu různých zvířátek a můžete se kochat roztodivnými kaktusy. Výstup, kochání a sestup nám zabrali dohromady asi tak 3 hodiny. Na závěr ještě upozornění, park je otevřen od 6:00 do 15:00, ale po 13:30 už Vám neprodají vstup, protože by se park nedal ani projet, natož něco vidět. Cesty v parku jsou opravdu velmi příkré a dá se říci i nebezpečné, takže pro řidiče, pozor, pozor. Také je lepší vyrazit opravdu brzo ráno, protože jinak se na stezkách uvaříte.

Odjíždíme, plni dojmů směrem na další atrakci Shete Boka National Park, což je vlastně soustava „bazénu s příbojem“ na severo-východě ostrov. Nejdříve váháme, zda zaplatit vjezd do parku 10 USD na osobu, samozřejmě s obligátním 1 USD za mapu, ale říkáme si, že aspoň rozchodíme tu únavu z vrcholového výstupu. Udělali jsme moc dobře, protože jde o uchvacující scenérii rozbouřeného oceánu narážejícího na pobřežní skály, které jsou vytvarované do bazénů různých tvarů a velikostí, takže vodní tříšť vytváří fascinující divadlo, které lze sledovat hodiny a hodiny a hodiny. Bohužel máme v plánu ještě návštěvu Willemstadu, abychom si projeli zítřejší trasu do přístavu, odkud pojedeme na výlet. Nechceme nic riskovat, odjezd je brzo ráno. Takže se kocháme vodním divadlem, co to dá a potom už balíme fidlátka, směr ubytování, protože je třeba se osvěžit a zkulturnit (výměna propoceného oblečení). Ještě se však stavujeme na Playa Forti jen kousek severně od nás a udělali jsme moc dobře. V restauraci Playa Forti, si dáváme naprosto luxusní oběd, kterým byl Red snapper, česky chňápal se zeleninovým salátem a troškou hranolek, vše zalito pivkem. Obsluha je taky naprosto perfektní, takže odcházíme moc spokojeni. Tady ještě přidávám nějaká recepty na přípravu této ryby.

Jsme na ubytování, rychlé osvěžení a jedeme směr Willemstad, přístav nacházíme prakticky bez problémů, asi už jsme místňáci. Jediné co je trochu matoucí, že nás „navigace“ stále honí kolem zálivu a nikoliv přes vysoký most, který je přes záliv a spojuje čtvrti Otrobanda a Punta. Do mostu přes kopec jsem ještě nejel, ale dá se to. Jsme zpět a půjdeme asi brzo spát, protože zítra je budíček před pátou, abychom se včas dostali na výlet.

Vstávat a cvičit, je pátek (6. července) 4:45, plánovaný odjezd 5:15 se lehce komplikuje, protože stojíme před zavřenou bránou z komplexu a ovládání nefunguje. Po chvilce nás napadne zkusit bránu na druhé straně a super, povedlo se, takže frčme směr Willemstad. V přístavu jsme s asi dvacetiminutovým předstihem, takže se naloďujeme a zabíráme místa na horní palubě, hned vpravo od kormidla. Vedle nás je rodinka s dvěma dětmi a při pohledu na vlny už v přístavu, tuším, že to nebude jen tak. Přesně v 7:00 vyrážíme na čas směrem na Klein Curacao, což je malinký ostrov asi dvě hodiny plavby směrem na východ od Curacao. Na ostrově mají „základny“ pouze agentury, které sem pořádají výlety s následným grilováním. My jsme zvolili asi nejznámějšího poskytovatele Mermaide boats trip a myslím, že jsme udělali dobře. Zpět na cestu, přestože jde o celkem velkou loď, odhaduji kolem 60 lidí, vlny si s námi pohrávají jak s kačenkou ve vaně. Již brzo se dostaví výsledek, jak chlapeček, asi 10 let, mimochodem potřeboval by asi trochu tvrdší ruku, tak asi šestiletá holčička, začnou v hojné míře využívat sáčky všech materiálů a velikostí. Myslím, že od rodičů byl výborný tah jít na horní palubu a ještě dopředu, vždyť tady to přece hází nejvíce, však na cestě zpět už nahoře nesedí, ale to předbíhám. Po dvou hodinách přistáváme u ostrova, mě se nechce čekat na gumový člun, takže spolucestující mi vezmou batoh s foťákem, a já skáču s paluby do vody, přiznávám, že už jsem asi čtvrtý. Výhodou je, že mohu vybrat ten „nejlepší“ stůl s rákosovým přístřeškem, hned kousek od pláže a zároveň na „dostřel“ od baru. Tak to vyšlo. Za chvilku už za mnou dorazil zbytek výpravy, kvitují výběr místa a můžeme začít s rekreací.wink

Nejdříve snídaně, kdy kolem Vás všude pobíhají ještěrky všech velikostí a barev a k tomu mraky krabů poustevníčků. Jen nechápu, kde si sehnali ty domečky, protože jsme tady ještě neviděli vůbec žádné mušle. Potom už jdeme šnorchlovat, trochu zklamání výběr rybek je o dost menší než „u nás“ v Lagun, ale nevadí, stejně si to užijeme. Šnorchlujeme do úplného vyčerpání a už zvoní na oběd. V nabídce je kuře, hamburger a žebírka, ta se jim trochu přismahla, ale jinak je vše chuťově výborné, včetně všech příloh. Posádka mezi tím maká jak šroubek, protože vykládá několik metráků dřevěného uhlí. Vše překládají na gumové čluny, potom na vleky u traktůrků a potom pod střechu, myslím, že si pěkně mákli. Jdeme zase šnorchlovat a bereme s sebou trochu chleba na krmení, rybky nejsou nijak lačné až na asi 5 nebo 6 celkem velkých potvor, které vypadají jak přerostlé skaláry, protože mají asi půl metru v průměru. Ještě, že jim stačí ten chleba. Tak a už zní zvon a lodní siréna, je čas se nalodit na cestu zpět, sedíme na úplně stejných místech a cesta ubíhá jak o závod, opět s házením, ale tentokrát jsou na horní palubě jen držáci, takže bez atrakce s pytlíky. Přijíždíme do Willemstadu, na vjezdu do přístavu míjíme golfový resort s hotelem a už přistáváme. Cesta zpět opět úplně v pohodě. Jen za ty dva dny se nashromáždila trochu únava. Jak jsem předpokládal, také se rozležel výstup na nejvyšší horu Curacao. Při vystupování z auta jsme všichni jak cirkusoví akrobaté na chůdách, nic jde se spát, zítra je taky den. To budeme mít poslední den auto, tak doufejme, že klapne počasí a ještě něco uvidíme.  

Dnes (sobota 7. července) máme poslední den k dispozici auto, tak toho musíme ještě využít. Chceme se podívat hlavně na Salt Lake Willembrordus, kde jsou k vidění plameňáci, potom možná nějaké pláže, i když se pořád přesvědčujeme o tom, že Playa Lagun, kde jsme ubytování , byla ta nejlepší volba yes. Taky se chceme ještě dnes vrátit na Playa Forti do restaurace Forti, abychom si dali ještě něco dobrého.  Po sérii ranních přeháněk odjíždíme před desátou hodinou.

Plameňáky jsme našli bez velkého bloudění a fotky jsme taky stihli nějaké udělat, ještě před tím jsme se chtěli podívat na maják, kam nás vedli informační cedule, ale dojeli jsme jen do uzavřeného resortu, což zde platí o všech, Coral Estate. Ostraha nás vypoklonkovala hned u závory, takže nic ani si ta sídla neprohlédneme. Nějak nám to nevadí, ať si to nechají prdi winkcheeky.

Máme už hlad, takže směr Forti, dnes zkoušíme lokální záležitosti, dušené kozí a hovězí maso s rajčatovou omáčkou. Je to super a nelze si vůbec stěžovat na výběr. Po obědě se dámská část, tzn. paní učitelka, jde čáchat na naší pláž a pánové si u pivečka zkouknou fotbálek. Chorvatsko se podívá do semifinále mistrovství světa, protože vyprovodilo domácí Rusáky z turnaje.

Ještě ukládám nějaké nové fotografie a videa a je právě tak čas si zajít na točené. Opět zítra budeme pokračovat, bohužel čas už se krátí, ale na druhou stranu už se těšíme i domů.


Poslední víkendový den naší Karibské výpravy 2018 (neděle 9. července) je relaxační a do myšlenek už se začíná vkrádat čím dál více cesta zpět. Hned ráno jsem byl vrátit auto, zároveň jsem domluvil úterní odvoz na letiště, abychom nemuseli vše zařizovat na poslední chvíli. Taky jsem pana domácího požádal, zda by po dvou týdnech mohl vyměnit hudební doprovod v restauraci,protože pět skladeb pořád dokola je trochu na bednu, je to tak trochu jako na pouti u řetízkáče. Asi do deseti hodin se honí přeháňky a po desáté občas také sprchne, je to takový stabilní jev. Déšť je však teplý a teplota také moc neklesá. Kolem oběda už slunce peče na plný výkon a připadá mi to, že dnes je nejteplejší den pobytu.

Mám dnes službu v kuchyni, takže vyrábím něco jako chilli noc carne ala Karibik, protože musíme zpracovat zásoby, které jsme si tady pořídili. Zcela nekriticky si myslím, že se mi to dost povedlo smileydevil. Lze to usuzovat i z toho, že spolubydlící ani nemluví. Je čas se jít ochladit do oceánu. Bohužel po dešti, ale především, protože dnes je pláž plná lidí, je oceán zakalený, není tedy moc vhodný k natáčení, ale i tak na YouTube jsou nová videa. Tuňáky na lovu to se muselo točit. K večeři dojíme obědové menu, protože toho bylo navařeno tak pro čtyři (zásoby byly velké wink). Vypadá to, že bude vše třeba spláchnout nějakou zrzavou vodou, takže s blížící se sedmou hodinou večerní odcházíme na pivečko.

Už nás čekají jen dvě noci v Karibiku a potom cesta zpět. Zítra ještě do Willemstadu na nákupy dárečků pro naše drahé v Evropě, i když už jsme nakupovali průběžně, určitě něco pěkného padne do oka i zítra.

Tak je to tady, předposlední den v Karibiku, začíná další týden (pondělí 9. července), všichni se těšíme do Willemstadu, protože chceme nakoupit nějaké nezbytnosti pro naše drahé v domovině uprostřed Evropy. Ranní autobus v 7:30 má lehké zpoždění a je úplně nacvakaný, to jsme tu ještě nezažili. Za hodinku vystupujeme na Otrobanda nádraží v centru hlavního města a směřujeme přes starý známý most do čtvrti Punda, kde je mraky obchůdků se vším možným. Kupujeme nějaká trička, prodávající je v sedmém nebi, protože jsme čtyři a všichni kupujeme jak o závod, takže prodavač neváhá ani odběhnout do spřáteleného obchodu pro správnou velikost. Trochu mi to připomíná tržnici v Šanghaji, ale tohle jsou místňáci nikoliv Asiaté. Potom ještě na tržnici pro okru a avokádo, protože tak velká avokáda luxusní chuti u nás opravdu nekoupíš. Po nákupech přemýšlíme, jak to naskládáme do kufrů, ale když bude třeba, necháme tu nějaké hadry, co jsme si dovezli  sem wink. Sedáme si do Iguána Cafe, které je umístěno hned u pohyblivého mostu. Dneska máme kliku, protože mos se hned dvakrát otvírá a jednou dokonce do maximální polohy, což znamená, že přirazí k jednomu z břehů (na straně Otrobanda). Kavárna má výbornou obsluhu, takže stihneme i dvě půllitrová piva (druhé místo tady), sice za 12 místních, což je asi 150 CZK, takže žádná láce, ale jsme v centru hlavního města.wink

Je čas vyrazit na bus zpět do Lagun, jede na čas a kolem druhé odpolední vystupujeme u nás. Jdeme se ještě vykoupat a šnorchlovat. Výsledek šnorchlování je na videu, takže se můžete podívat. Černobílá, trochu nevrlá muréna a krmení korálových ryb. Poslední „celoden“ v Karibiku se myslí vydařil, dokonce už jsem stihl udělat i naše odbavení na zítřejší let. Zítra bude hlavní úlohou naskládat všechny dárečky a oblečení do kufrů a nastoupit v 11:00 do taxi, které nás odveze na letiště, vzdálené necelou hodinu jízdy. Dnes ještě poslední pivko v Karibiku, spánek a těšení se domů.

Čau čau Karibiku, bylo to tu fajne, vybrali jsme moc dobré místo a počasí taky vyšlo (to zas nebylo tak složité).devil

 

Cesta zpět

Nakonec jsem se rozhodl cestě zpět věnovat samostatnou kapitolu a na konci zjistíte proč. Poslední den (úterý 10. července)v Karibiku začal jako všechny dny předcházející. Po poměrně brzkém vstávání kolem sedmé hodiny jsme posnídali „všechno“ co nám zbylo v lednici, takže celkem bohatě. Pomalu si rozmýšlíme, jak poskládat vše do zjevně malých kufrů, a to po cestě sem nebyly ani zaplněné. Zavrhuji poslední ranní koupání v oceánu, abych nemusel vše překotně sušit smiley, ale někteří neodolali a ještě se šli čachtat.

Balení zabere skoro hodinu a byl to skutečný test dovedností, jak nacpat hromadu oblečení, dárků, dobrot a nevím čeho všeho ještě do kufru a ještě uhlídat váhu. Nakonec můj kufr váží 22,85 kg při limitní váze 23, tak to vyšlo. Je něco před jedenáctou a zbytek výpravy přichází za námi do apartmánu čekat na taxi. Jdu odevzdat klíče, loučíme se s panem domácím a čekáme na taxi, které jsme nakonec posunuli na 11:30, protože to bohatě stačí. Tak a je tady stejný taxík i řidič, který nás přivezl sem, a odjíždí směr letiště. Je lehce po polední, vystupujeme před odbavovací halou, loučíme se s taxikářem a jdeme odbavit kufry. Vše proběhne naprosto hladce a jdeme ještě s Jirkou dát nějakou místní dobrotu do stánku před letištěm. Nakonec nám padlo oko na kuře v nějaké omáčce a k tomu hranolky. Docela si pochutnáme a je čas na naše odbavení. Všichni kromě mě prochází úplně hladce, ale „moje“, zjevně nasraná imigrační důstojnice ve svém bordelu na stolku založila mojí imigrační kartičku a stále jí chce znovu. Tak jsem jí řekl, že jsem měl jenom jednu a společně s pasem a palubním lístkem, už jsem jí odevzdal. Ještě asi třikrát mi o kartičku řekla. Na to se jím odpověděl, že další nemám a nevím, co mám tedy dělat. Nechala mě tedy ještě chvíli stát u pultu a potom mi pas orazítkovala a skoro ho po mě hodila. Popřál jsem jí pěkný den a šel za ostatními. devil

To jsme nikdo netušili, že je to jen začátek dnešních zážitků. Bezpečnostní prohlídka už byla v pohodě a sedíme v letadle. Ještě před tím poslední nákupy v obchodech na letišti. Letíme a za celých více jak 9hodin žádný problém, ani turbulence, dokonce letíme na čas, takže přestup by měl klapnout. Máme na něj jen hodinu, ale co letíme s KLM a přestupujeme na jejich domovském letišti, proto nijak nestresujeme. To nám vydrží asi 10 minut, protože přicházíme k bezpečnostní prohlídce a už je jasné, že bude problém. Všechno trvá neúměrně dlouho, k tomu můj a Jirkův batoh jsou „náhodně“ vybrány na dvojitou kontrolu. Žádné prosby o pomoc nejsou vyslyšeny, takže pravděpodobnost, že nestihneme odlet, letí raketově nahoru a to i s ohledem na vzdálenost terminálu. Konečně jsem dostal svůj batoh, ale Jirka ještě čeká. Nic zkouším znovu orodovat u bezpečnostního technika, ale neprosto arogantně mě de facto pošle do pr… (jo přesně tam). Nic já a soused běžíme zkusit pozdržet odlet aspoň o pět minut. Nezapřeme, že jsme z národu Zátopka, přesto po desetiminutovém sprintu přibíháme k zavřenému gatu. Hm tak to bude sranda, nakonec obsluha gate odemyká a mi proklouzneme na palubu a vyprosíme si odložení odletu alespoň o pět minut, k tomu dostáváme kelímek vody, asi vypadáme dost uříceně. Aby ne, myslím, že jsme překonali minimálně český rekord v běhu na 3 kilometry, škoda, že to nikdo neměřil. Letuška mi přichází sdělit, že déle nelze čekat, takže chci vystoupit, abych pomohl se změnou letu. Bohužel to už nejde, protože odstavili schody od letadla. surpriseNa ploše stojíme ještě nejméně čtvrt hodiny, ale přestože vidíme Jirku a Jiřku u vchodu, už se nic nemění na tom, že odlétáme bez nich. Ještě před odletem je zkoušíme kontaktovat, ale marně. Hned po přistání v Praze si voláme a už víme, že mají nové letenky na 12 hodin. My se zase pro jistotu dozvídáme, že naše kufry zůstali v Amsterdamu. To je tedy závěr.

Nakonec však dopadlo v pohodě, všichni už jsme doma na Moravě a hned druhý den za námi dorazily i kufry. Teď ještě vstřebat časový posun, rozdat dárky a společně se zasmát tomu opravdu vydařenému závěru jinak myslím super dovolené.

wink

TOPlist